Muffin a čaj / Theo Addair
Instagramu a sociálním sítím už pár let vládnou sladkosti. Nejdřív to byly makronky, pak cupcaky a v posledních dnech je to muffin. Konkrétně borůvkový Muffin a čaj. Sladký, růžový a s krásnou ilustrací na titulce.
Zlodějka knih / Markus Zusak
Uhrančivá kniha. Smrt se dívá na svět tak trochu dětskýma očima, bez příkras a fascinovaně sleduje všechno co nezná. Něco jí dává smysl a něco naopak vůbec. Malé dobro střídá velké zlo a naopak. Zlodějka knih obsahuje všechno co od ní čekáte - dospívání v době 2. světové války, Žida ve sklepě, Hitlerjugend, hnusný válečný jídlo a samozřejmě hromadu ukradených knih. A pak taky něco, co nečekáte - hřejivou ruku, která sevře vaše srdce a nepustí ho až do poslední stránky.
Právě dočteno! Recenze brzy...
Dívka ve vlaku / Paula Hawkins
Reklamní triky na mě fungují, přestože se reklamou v
podstatě živím. Nebo možná právě proto - dokážu ocenit dobrou kampaň. Třeba
tím, že si koupím knihu, která by se za normálních okolností v mém hledáčku
neocitla. Což se stalo naposledy právě s Dívkou ve vlaku.
Bylo jí všude plno - plakáty v metru, bestsellerová stěna v
knihkupectví, blogy, záložky v jiných koupených knihách… Všichni o ní mluvili a
já se s nimi chtěla bavit taky. Kdo nečetl Dívku, jako by nebyl (Trochu
jako na druhém stupni základky, kdy byla v kurzu jiná Dívka – časopis…).
Jenže když se rozhodnete přečíst něco jen kvůli hypu a ne
svým osobním preferencím, pravděpodobně se vám to nebude líbit, do čtení se
budete nutit. Takhle čtu už téměř rok Volání kukačky. Zatím jsem na sedmdesáté
stránce. Jenže s Dívkou ve vlaku to bylo jiné. Ona je totiž tak moc čtivá,
že ji přečtete, i když vlastně ani nechcete.
Takže co tu máme? Jednu dívku z vlaku, jmenuje se
Rachel a je to ožralka. Je nezaměstnaná, rozvedená, zhrzená, tak bloumá po
ulicích a nádražích Londýna plus přilehlého okolí. Pak tu máme zmizelou
paničku. A exmanžela Rachel. A jeho novou ženu. A jedno opilecké okno, nějakou
tu krev, děti živé i mrtvé a samozřejmě vlaky.
Spoustu vlaků. Sheldon z Big
Bang Theory by měl radost.
K obsahu se nedá říct víc, než řekla anotace. Cokoliv
dalšího prozradí víc, než je třeba a přijdete o postupné rozkrývání všech
tajemství a souvislostí. Což si zde opravdu užijete, díky jedinečnému způsobu
vyprávění – tři různé pohledy popsané deníkovou formou a dvě časové roviny, ve
kterých se díky vzpomínání občas objevují ještě další. Těšíte se na každou
další stránku a připadáte si, jako když skládáte puzzle!
Dívka ve vlaku vás vtáhne do svého kupé, aby vám vyprávěla
svůj příběh. Nejdřív se možná zdráháte, nezajímá vás cizí neštěstí, ale nakonec
se z vás stane stejný voyer, jako je Rachel, když sleduje cizí životy z vlaku
a cítí se jejich součástí…
Znáte takový ten zvuk, který vydává vlak, když jede? Tu du tu du tu du. A přesně stejně „jede“ tato kniha. Ani si nevšimnete, že vlak párkrát zastavil a najednou máte dočteno a vystupujete. Některé části cesty jsou trochu zamlžené, možná jste na chvilku usnuli, ale nevadí, důležité je, že jste v cíli. Protože všechno mohlo být trochu jinak. Stačilo, aby si naproti vám sedla ta divná angličanka s lahví vína…
Dopisy na konec světa / Ava Dellaira
Ahoj, jmenuju se Mona, příští rok oslavím třicítku a zbožňuju "young adult" knihy. Možná jsem se ještě nenašla, a proto mě baví "sebehledající" hrdinové. Možná jsem naivní a povrchní, a proto mě baví naivní a povrchní charaktery. A možná jsem rádoby dospělá a líbí se mi mít morální převahu nad hrdinou, příběhem a knihou vůbec.
Dopisy na konec světa jsem si koupila z náhlého popudu, kvůli pěkné obálce. Anotace nezněla úplně špatně a má "young adult" obsese rozhodla.
Díla psaná v dopisech nejsou žádná převratná novinka. Namátkou: Utrpení mladého Werthera od Goetheho nebo Dobrý proti severáku od Daniela Glattauera. Takže pokud to mělo být myšleno jako trenažer středoškoláků na tuto formu, pak... pak to těžce selhalo. Ano, celá kniha sice JE psána v dopisech, ale takovým stylem, že to jako dopisy nepůsobí. Ne. Ani trochu. Spíš deníček, tradiční ich-forma ale o "novelu psanou v dopisech" nejde ani náhodou.
Vůbec to ale nevadí. Podotýkám jen, aby nedošlo k mýlce.
A o co tedy v těch dopisech nedopisech jde? O mladou rebelku s příčinou, se kterou se ale ztotožní kdejaká rebelka bez příčiny. Hlavní hrdinka Laurel viděla svou sestru zemřít. To, ve spojení s rozchodem rodičů a dalším "tajemstvím", které postupně odhaluje, ji samozřejmě poznamená a ona má tak alespoň výmluvu, proč se chovat jako vyvrhel. Středoškolské večírky, alkohol, drogy, sex... Jistě, na střední to takhle chodí, a středoškoláky asi bude bavit si o tom číst, ale... Kniha klouže po povrchu, takže i přes to, co hrdinka prožila, ji považujete za sobeckou zpovykanou nánu, která neví coby. A pokud někde takovou nánu chcete, tak v (hořko)sladkém příběhu zalitém (alespoň zapadajícím) sluncem, jako je třeba jakýkoliv Green.
O autorce se toho na internetu moc nedozvíte. Zejména se nedozvíte její věk. Což nahrává tomu, že ona sama je pravděpodobně ještě stále nadšená ze zakázaného pochlastávání na lavičce v parku a hulení trávy a pokud už jí 21 bylo, pak opravdu nedávno.
Jediná opravdu fajn, originální a příjemná věc, na celé knize, jsou mrtví lidé. Těm totiž Laurel své dopisy adresuje a z těch bude každý trošku šťouravější čtenář nadšený. Věděli jste kdy psala Amy Winehouse svou nejznámější písničku? A jaké měla Judy Garland dětství? A nestačilo by příště koupit jen encyklopedii, když je tu příběh mezi zajímavými fakty spíš na obtíž?
Dopisy na konec světa by asi neměly být čtené. Nikým. Ženy pod dvacet pět v knize najdou zbytečnou obhajobu svého rádoby zhýralého života. Ženy nad dvacet pět se budou tvářit povýšeně, že za jejich mladých let to bylo přeci jinak. (I když nebylo, ale to nemusí nikdo vědět) A mužům všeobecně to nedá téměř nic.
Proč zrovna tahle kniha? (I)
Občas jsem sama překvapená, co si to přinesu z knihkupectví domů. Rozhodla jsem se tedy popsat mé poslední úlovky a myšlenkové procesy, které předcházely koupi té které knihy...
Záchranný člun / Charlotte Rogan
Když letíte letadlem, nejlepší nápad je pustit si těsně před letem katastrofický film o únosu letadla. Záchranný člun je zase skvělou volbou: před plavbou lodí, před letem přes oceán nebo v případě, že vás čekají tři týdny v izolovaném prostoru s partou čtyřiceti nervozních a hladových lidí.
Po několika měsících od přečtení knihy mi zůstává jen nepříjemná pachuť soli na patře. Záchranný člun není ani tak ódou na přírodní živly, které člověka přesahují, jako spíš sociální a psychologickou studií. Stejně tak, jako vědci zavřou opice do klece a čekají, která z nich zneužije ostatní opice k získání banánu a která pojde hlady, zavírá autorka čtyři desítky zoufalců na člunu a čeká, co se stane. A stane se přesně to co s opicemi - některá sáhne po banánu a některá pojde hlady. Nebo steskem. A ta co se nažrala dostane za trest nebo za odměnu elektrošoky.
A vítězem je.... oceán!
Hlavní hrdinka je zajímavá a to i přes to, že je jen dvacetiletá pipinka, jejíž povaha je okořeněná vypočítavostí a naivitou a to kupodivu úplně stejnou měrou.
Ve zkratce - Záchranný člun je syrový a sugestivně popsaný příběh tří týdnů na záchranném člunu ztroskotané lodi. Máte tam vše - boj o přežití, smrt, šílenství... a zároveň vhled do mysli obyčejné dvacetileté ženy, která vzpomíná na svůj život a jako by nemohla pořád pochopit, o co kolem ní jde. To vše rámované soudním procesem hodnotícím morální stránku jednání člověka, který stojí tváří v tvář smrti. Nečekejte nic akčního, spíš takový vnitřní vesmír lidí v krizové situaci.
Takový Stařec a moře pro holky.
Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice / Lenka Požárová
Naposledy se mi to stalo u Padesáti odstínů šedi. To byl taky rádoby erotický román. A taky jsem měla při čtení každou chvíli obrovskou chuť... uškrtit hlavní hrdinku!
Lenka Požárová je autorka kuchařek, kuchařka a cestovatelka. Mám doma knihu jejích receptů, která je krásná, designová a recepty v ní jsou inspirativní. Taky jsem se kdysi kvůli ní vydala na farmářský trh přes půl města, abych okusila její vyhlášené košíčky. Na trh jsem dorazila, když už byly všechny košíčky snědené, takže se dostavilo celkem velké zklamání. Asi stejné, jako při čtení jejího prvního románu Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice.
Kniha má na titulce nápis "román", ale když si vezmeme k ruce definici románu, můžeme tenhle nápis odsoudit jako zcela klamavou reklamu. Je to spíš "deník", dost pravděpodobně "terapeutický deník", možná "cestopis", ale určitě ne "román". A při zevrubné prohlídce životopisu autorky zjistíte, že má fantazii možná na kombinaci surovin, ale v tomto "románu" jen drze obšlehla realitu.
Kniha popisuje autorku kuchařek, která se rozvádí. Pozná cizince, se kterým chvíli cestuje po jeho domovině. Když se vrátí, hodně fňuká, neví co si se sebou počít a o tom to tak zhruba je.
První chuť zardousit hrdinku se dostavila asi po deseti přečtených stránkách a neopustila mě až do konce. Důvod, proč jsem knihu nepřestala číst, neznám. Asi jsem masochistka. Hrdinka mezi třicítkou a čtyřicítkou se věčně hledá a chová se jako přeemancipovaná dvacítka. Zkrátka jako Ana z 50 odstínů... jenže té dvacet bylo! A navíc nebyla tak otravně emancipovaná!
A co tam máme dál? Trochu cestování, trochu erotiky a vaření. Jenže - erotika je to taková trapná, asi jako když přijdete k někomu na návštěvu a v gauči najdete zapadlý obal od kondomu. Cestování je tam zase moc málo, takže když vás nějaké místo zaujme, musíte si ho vygooglit a projít street view. Pravda, vaření tam je. Jenže jen tak okrajově, aby polechtalo chuťové buňky, spustilo pavlovův reflex a nechalo vás slintat naprázdno. Chybí totiž detailní recepty. Tedy - chyběly. Po vydání Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice, vyšla ještě samostatná kuchařka s recepty z románu.
Kdyby vyšla jenom kuchařka, bylo by to lepší.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
