Jako zabít ptáčka / Harper Lee

Těžko říct, zda je to aktuální společenská situace plná strachu z náboženství, migrujících národů, válečných konfliktů a neznáma, nebo povyk kolem vydání druhé knihy autorky Harper Lee, ale Jako zabít ptáčka zažívá po téměř sedmdesáti letech znovuobjevení.



Klasika, která se dostala v anglicky mluvících zemích i do školních osnov a na kterou se odkazuje mnoho různých literárních, hudebních i filmových děl. Kniha byla oceněna jak odborníky, což dokazuje Pulitzerova cena pro autorku, tak čtenáři, o čemž zase svědčí desítky milionů prodaných výtisků. A to už něco znamená.

Zvláštní je, že bez jakéhokoliv zaznamenatelného "hype", se kniha stala trendem aktuálního roku i u nás. Proč? Může za to snad všeobecná nálada ve společnosti, kde se každý týden řeší jiné téma z oblasti: blízký východ, muslimové, uprchlíci, nepřizpůsobiví, sociálně vyloučené lokality a podobně?

Každopádně to dokazuje, že myšlenka knihy je nejen hluboká, ale také daleká - překonala už několik dekád a stále je platná. A - na rozdíl od toho, co si mnozí myslí - téma je to stále aktuální. Předsudky, strach z neznámého a z něj plynoucí nenávist, potlačovaný individualismus, přetvářka...



Jako zabít ptáčka totiž není jen o soudním procesu a rasové nenávisti vůči černochům na jihu USA ve třicátých letech. Celá tato záležitost, kterou mnozí vypichují jako nejdůležitější poselství knihy, je jen jedním z mnoha střípků, které ilustrují co se z lidí stane, když k životu a ke světu nepřistupují s otevřenou myslí. Mnoho obyvatel fiktivního městečka Maycomb má mysl zakrytou mnoha vrstvami předsudků, děděných často z generace na generaci a přiživovaných v rámci komunity. Ne tak ale malá holčička Čipera, která nás příběhem provází. Neopodstatněné strachy sousedů popisuje s dětským nepochopením. Dospělým se zdá naivní, ale ona jen ještě nestačila zarůst společenskou slupkou.

Čipera i její bratr jsou totiž vychováváni otevřeným člověkem bez předsudků, spravedlivým právníkem Atikem. Atikus Finch vychovává své děti velmi svobodně, ale zároveň spravedlivě. Snaží se vymýtit z jejich hlav předsudky, sotva je tam spolužáci, sousedé či příbuzní zasejí. Nedělá z dcery a syna své malé kopie, názorově ani jinak, nechává je dospívat volně a utvářet si svůj vlastní názor. Do výchovy mu zasahují okolní vlivy - komunita městečka, škola, události. On ale vždy zcela upřímně uvádí věci na pravou míru a svou typickou řečnickou otázkou "Opravdu?" přiměje kdekoho zamyslet se hlouběji, pod všechny nánosy předsudků.



"Ptáček" pro mě není tak úplně literární dílo, ale spíš dílo myšlenkové, předkládané ve formě knihy Proto bych nerada hodnotila literární stránku. Tím spíš, že jsem nečetla originál, ale překlad, kde nevyniknou tolik odlišnosti v řeči dospělých, dětí, černochů a nepřizpůsobivých Ewellových.
Zajímavá pro mě byla ich-forma z pohledu malé slečny, která často některé situace pouze popisuje, nehodnotí je, protože jim tak úplně nerozumí. Přesto jí z nějakého důvodu připadají důležité a postupně i nachází odpovědi proč. A my je nacházíme společně s ní.

Jako zabít ptáčka, v anglickém originále "To Kill a Mockingbird" (=zabít drozda), byl do letošního roku jediný román spisovatelky Harper Lee. Ženy, která, ač ji můžeme s intenzitou jedna kniha za šedesát let nazývat spisovatelkou jen stěží, je držitelkou Pulitzerovy ceny. A to právě za Jako zabít ptáčka. Stejně, jako je kniha o nezkaženém a nánosy dospělosti nezastřeném pohledu malého děvčátka na svět, tak dokázala mladá spisovatelka napsat bez manýr a egoistických uměleckých ambic dílo, které nese obrovské myšlenky. Myšlenky překračující dobu vydání o bezmála sedmdesát let.

Jako zabít ptáčka je určitě dílo s dávkou dobového "politicky korektního" hypu. Je určitě značná póza ho číst a číst ho právě teď, stejně jako je póza, že se líbí. Dílo s cílem odkrýt pokrytectví se samo stalo trochu symbolem pokrytectví. Ale budete-li ho číst bez předsudků - a o to vás samo dílo žádá - objevíte krásný příběh s poselstvím přesahujícím sebe sama.