Dopisy na konec světa / Ava Dellaira

Ahoj, jmenuju se Mona, příští rok oslavím třicítku a zbožňuju "young adult" knihy. Možná jsem se ještě nenašla, a proto mě baví "sebehledající" hrdinové. Možná jsem naivní a povrchní, a proto mě baví naivní a povrchní charaktery. A možná jsem rádoby dospělá a líbí se mi mít morální převahu nad hrdinou, příběhem a knihou vůbec.

Dopisy na konec světa jsem si koupila z náhlého popudu, kvůli pěkné obálce. Anotace nezněla úplně špatně a má "young adult" obsese rozhodla.

Díla psaná v dopisech nejsou žádná převratná novinka. Namátkou: Utrpení mladého Werthera od Goetheho nebo Dobrý proti severáku od Daniela Glattauera. Takže pokud to mělo být myšleno jako trenažer středoškoláků na tuto formu, pak... pak to těžce selhalo. Ano, celá kniha sice JE psána v dopisech, ale takovým stylem, že to jako dopisy nepůsobí. Ne. Ani trochu. Spíš deníček, tradiční ich-forma ale o "novelu psanou v dopisech" nejde ani náhodou.

Vůbec to ale nevadí. Podotýkám jen, aby nedošlo k mýlce.

A o co tedy v těch dopisech nedopisech jde? O mladou rebelku s příčinou, se kterou se ale ztotožní kdejaká rebelka bez příčiny. Hlavní hrdinka Laurel viděla svou sestru zemřít. To, ve spojení s rozchodem rodičů a dalším "tajemstvím", které postupně odhaluje, ji samozřejmě poznamená a ona má tak alespoň výmluvu, proč se chovat jako vyvrhel. Středoškolské večírky, alkohol, drogy, sex... Jistě, na střední to takhle chodí, a středoškoláky asi bude bavit si o tom číst, ale... Kniha klouže po povrchu, takže i přes to, co hrdinka prožila, ji považujete za sobeckou zpovykanou nánu, která neví coby. A pokud někde takovou nánu chcete, tak v (hořko)sladkém příběhu zalitém (alespoň zapadajícím) sluncem, jako je třeba jakýkoliv Green.

O autorce se toho na internetu moc nedozvíte. Zejména se nedozvíte její věk. Což nahrává tomu, že ona sama je pravděpodobně ještě stále nadšená ze zakázaného pochlastávání na lavičce v parku a hulení trávy a pokud už jí 21 bylo, pak opravdu nedávno.

Jediná opravdu fajn, originální a příjemná věc, na celé knize, jsou mrtví lidé. Těm totiž Laurel své dopisy adresuje a z těch bude každý trošku šťouravější čtenář nadšený. Věděli jste kdy psala Amy Winehouse svou nejznámější písničku? A jaké měla Judy Garland dětství? A nestačilo by příště koupit jen encyklopedii, když je tu příběh mezi zajímavými fakty spíš na obtíž?

Dopisy na konec světa by asi neměly být čtené. Nikým. Ženy pod dvacet pět v knize najdou zbytečnou obhajobu svého rádoby zhýralého života. Ženy nad dvacet pět se budou tvářit povýšeně, že za jejich mladých let to bylo přeci jinak. (I když nebylo, ale to nemusí nikdo vědět) A mužům všeobecně to nedá téměř nic.